Sabina Przeczková – 12. stránka – Couráme se (© 2019

Kteří svatí odpočívají v areálu Pražského hradu – IV. část

Kdo se účastníte mých „courání“ nebo se zajímáte o historii, určitě na Vás ze všech stran padají informace o různých svatých. Už jste přemýšleli, kde vlastně spočinuly jejich ostatky? Několik z nich odpočívá v areálu Pražského hradu. Dnes budeme pokračovat významným český světcem – Janem Nepomuckým.

Sv. Jan Nepomucký – vzdělaný právník ve službách církve

Svatý Jan Nepomucký na Karlově mostě od Jana Brokoffa

Jan nebo Johánek se narodil okolo roku 1345 v městečku Pomuk či Nepomuk nedaleko Plzně. Jeho otcem byl místní rychtář Welflin z Pomuku. Poprvé je zmiňován v roce 1369, kdy jako veřejný notář potvrzuju pravost opisu buly papeže Urbana V. Roku 1380 se stává oltářníkem v kapli sv. Erharda a Otýlie v pražské katedrále, v jejíž blízkostí je dnes pohřben. Později získal i úřad faráře u sv. Havla na Starém Městě.

V roce 1383 se vydává na studia do italské Padovy, kde sídlila jedna z nejlepších univerzit v Evropě. O tři roky později byl zvolen rektorem této univerzity. V roce 1387 získává doktorát z práv. V průběhu italského pobytu se stává kanovníkem sv. Iljí v Praze a v roce 1389 jej vyměnil za kapitulu vyšehradskou. Okolo roku 1390 již bydlel na Vyšehradě a pracovat chodil do arcibiskupské kanceláře Jana z Jenštejna do Biskupského dvora na Malou Stranu, kde pracoval jako generální vikář, tedy arcibiskupův zástupce.

Jan z Jenštejna, třetí pražský arcibiskup, měl od poloviny 80. let 14. století spory s králem Václavem IV. Král Václav byl velmi vzdělaný, ale také prchlivý a náladový, a to vše korunovalo kladný vztah k alkoholu. A právě tyto spory se podílely na smrti generálního vikáře.

Král se rozhodl, že musí omezit moc arcibiskupa, se kterým byl na nože. Vymyslel plán, že po smrti opata v Kladrubech, zřídí nové biskupství, aby tam dosadil jednoho ze svých oblíbenců. Církev však byla rychlejší a mniši si zvolili nového opata a generální vikář, jako zástupce arcibiskupa, je potvrdil. Král se hrozně rozlítil a chtěl arcibiskupa vyhnat. Nakonec se ale uklidnil a chtěl uzavřít smír.

Svolal jednání na 20. března 1393 na neutrální území johanitské komendy na Malé Straně. Na místo přijel Jan z Jenštejna se svým vikářem Janem z Pomuku, Mikulášem Puchníkem, míšeňským proboštem Václavem Knoblochem a hofmistrem Něprem z Roupova. A samozřejmě také s vojenským doprovodem, protože králi nedůvěřoval. Král jej znovu osočil a spor vygradoval. Arcibiskupovi se podařilo pod ochranou svých ozbrojenců uprchnout, ale zbytek doprovodu byl zajat. Nejprve zajaté odvezli na Pražský hrad, posléze na Staroměstskou radnici, kde zůstal uvězněn Něpr z Roupova. Ostatní byli převezeni na Staroměstskou rychtu nedaleko dnešního Můstku, kde byli mučeni. Mučení nakonec přežili dva – Mikuláš Puchník a Václav Knobloch, kteří byli propuštěni za podmínky, že budou mlčet. Jan z Pomuku mučení nepřežil. Král nechal jeho mrtvé tělo shodit z Karlova mostu do Vltavy.

Tělo vyplavalo u kláštera cyriaků, kteří jej dočasně pohřbili ve svém kostele sv. Kříže Většího. Nalezení těla bylo doprovázeno úkazem pěti světel, proto má sv. Jan Nepomucký kolem hlavy svatozář s pěti hvězdami. Ty prý znamenají pět písmem latinského slova „tacui“, tj. mlčel jsem. Již krátce po jeho smrti se začínají šířit pověsti o jeho svatosti. Okolo roku 1396 bylo tělo přeneseno do chrámu sv. Víta, kde dnes odpočívá v nádherné stříbrné hrobce.

Roku 1719 došlo k otevření hrobu a byla nalezena hmota, která byla prohlášena za neporušený světcův jazyk a současně za zázrak. Roku 1721 byl Jan blahořečen a roku 1729 svatořečen. Významný antropolog Emanuel Vlček je označil za zbytek mozkové tkáně, ale víra v jazyk již zůstala. Tradiční je spojení Jan Nepomuckého a zachování zpovědního tajemství. Prý byl zpovědníkem královny Žofie Bavorské a král toužil vědět, z čeho se Žofie zpovídala.

V průběhu doby se stal nejznámnějším naším svatým a jeho sochy a obrazy najdeme po celém světě.

Na procházce po Karlově mostě se setkáte s křížkem sv. Jana Nepomuckého i se sochou a reliéfy, které jsou ohmatané rukama tisíců turistů. Kde sáhnout a jak si správně přát Vám prozradím na procházce po Karlově mostě.

Kostel sv. Štěpána

Kostel svatého Štěpána na Novém Městě pražském

Stavba farního kostela pro horní Nové Město pražské byla zahájena v roce 1351 a trvala neobvykle dlouho. Čtyřicet let do roku 1392, kdy byl kostel zasvěcen svatému Štěpánovi, prvnímu z křesťanskému mučedníkovi. Věž kostela byla dokončena ještě později v roce 1401. Stavba se za šest století skoro nezměnila.

Začátek husitských válek se výrazně dotkl kostela sv. Štěpána. Dne 30. července 1419 se sešel Jan Želivský se svými kumpány v kostele Panny Marie Sněžné a vyrazili na Nové Město. První zastávkou byl kostel sv. Štěpána, který vybílili a vydrancovali včetně místní fary. Dokonce se říká, že faráře oběsili na prkně vystrčeném z okna. Následně dorazili k Novoměstské radnici a proběhla defenestrace konšelů. Následně už kostel zůstal v rukou podobojí a to po dvě století do roku 1621.

Gotický kostel zůstal zachován, pouze docházelo k jeho rozšiřování. Dodnes se zachovala kamenná kazatelna z počátku 16. století. V 17. století dal Jan Kornel Dvorský z Greifenberku přistavět malou kapli s hrobkou a nazývá se kaplí Kornelskou. V 18. století pak přibyla venkovní kaple rodiny Branbergerů, která je dnes krytá mříží.

V roce 1870 velká vichřice zničila krov věže a shodila její střechu. Bylo tedy rozhodnuto o celkové opravě kostela, které se ujal Josef Mocker. Obnovil střechu a provedl generální rekonstrukci kostela. Jeho prací jsou pak věžní hodiny. Zajímavostí na střeše je potom zlatá koruna, která má připomínat Karla IV.

Kolem kostela se rozkládal rozsáhlý hřbitov, který byl zrušen v roce 1794 a kompletně zarovnán v roce 1833. Čím byl hřbitov zajímavý? Jaká tajemství se pojí se zvonem ve zvonici u kostela? A kteří významní umělci jsou spojeni s místním kostelem? To a mnoho dalšího se dozvíte na procházce Couráme se magickým Novým Městem. Už se nemůžu dočkat, až Vám všechny tyto příběhy popovídám.

Pražský poledník a měření času

Pražský poledník prochází centrem Prahy – Staroměstské náměstí

Pražský poledník (14°25’17“ východní délky), který se nachází na Staroměstském náměstí, byl od roku 1652 definován stínem Mariánského sloupu v pravé poledne. Dnes je z něj pozůstatek původních „slunečních hodin“, neboť samotný sloup byl stržen rozvášněným davem vedeným anarchistou Frantou Sauerem 3. listopadu 1918. Nový sloup je již ve stavbě, takže můžeme doufat, že „hodiny“ budou na podzim plně funkční.

Od 18. století se pražský čas určoval v Klementinu v Astronomické věží za pomoci štěrbinových slunečních hodin v místnosti, která se nazývá Merediánovou. Časový rozdíl mezi Klementinem a Staroměstským náměstím je cca 1 sekunda.

Zařízení na měření času v Merediánové síni v Astronomické věži Klementina.

V roce 1842 dává podnět nejvyšší purkrabí království českého hrabě Karel Chotek k veřejnému oznamování poledne z Klementina. Dne 20. července 1842 dává ředitel hvězdárny prof. Adam Bittner poprvé polední znamení. Krátce před polednem se vyvěsil z ochozu věže prapor. Okamžik před polednem se tento prapor nahradil menším, jehož rychlým stažením se označilo pravé poledne. Od roku 1891 je pak polední znamení doprovázeno výstřelem z děla z protější strany Vltavy, z bašty číslo XIX. svaté Maří Magdalény (dnes zde najdete Kramářovu vilu). Poslední výstřel padl 15. února 1926. Prapory se používaly dva: zemský (červeno bílý) nebo rakouský (černo žlutý). Dne 19. října 1918 zřízenec využil prapor bílý, aby dal najevo protest místního osazenstva, že Klementinum dosud nebylo převzato československým státem. Následně se již objevovala vlajka československá.

Z věže Klementina je nádherný výhled, zejména v podvečer. Až budete mít možnost, vyrazte si vychutnat jedinečný výhled.

Důležité upozornění ohledně vycházek

Aktuální situace okolo nemoci COVID-19 se stále vyvíjí v neprospěch veřejných akcí, takže prozatím termíny vycházek odkládám na neurčito.

Zakoupené vstupenky zůstanou v platnosti a budou čekat na vypsání nových termínů po rozvolnění pravidel.

V případě, že nechcete čekat na nové termíny, zůstává možnost vrácení peněz. V tomto případě kontaktujte goout.net, který vrácení peněz zajistí.

Zákaznická podpora GOOUT

Po – Pá, 10:00 – 18:00

+420 222 70 30 70

info@goout.cz

Prosím o trpělivost v jednání s GOOUT, protože změn v akcích bude hodně.

Doufám, že jste všichni zdraví a zvládáte toto období dobře. Věřím, že se už brzy situace zlepší a my se brzy na procházkách potkáme.

Držte se a hlavně zdraví všem.

Sabina Przeczková

Lennonova zeď

Lennonovou zdí se nazývá zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, na které se s odkazem na zpěváka Johna Lennona od 70. let 20. století objevují nápisy a malby.

Nápisy se zde však objevovaly od 60. let 20. století, kdy se zde objevovaly vzkazy pro Jana Wericha, který bydlel nedaleko na Kampě. Od 70. let se zdi říkalo „Zeď nářků“ – psaly se zde nejen vzkazy, ale i milostné básně. V 80. letech, po smrti Johna Lennona, zde kdosi využil kamenné desky, která bývala součástí vodovodu, a vytvořil tam náhrobek. Brzy se v okolí náhrobku začaly objevovat texty a obrázky související se skupinou Beatles. Zeď byla několikrát přemalována a dokonce zakryta plakátovací plochou. Ta byla odinstalovaná v roce 1989.

Po navrácení areálu řádu Maltézských rytířů byla zeď opravena a malíř František Flašar na zeď vytvořil portrét Johna Lennona. Bohužel díky popularitě mezi turisty byla původní malba zakryta nánosy graffiti a nápisů. Turisté dokonce posprejovali celé okolí včetně dalších zdí a okolních stromů.

V roce 2019 byla zeď rekonstruována a odhalena v nové podobě. Byla vymalována designérem Pavlem Šťastným spolu s třiceti umělci. Na zeď je zakázáno sprejovat, jsou zde vyhrazená místa na zápisy. Nově taktéž získala památkovou ochranu. Tak uvidíme, jak dlouho nám portrét John Lennona na zdi vydrží. Dnes má nasazenou roušku 🙂 #spolutozvladneme #mask4all

Sen svaté Luitgardy – Matyáš Bernard Braun

Sousoší sv. Luitgardy je jedním z prvních děl Matyáše Bernard Brauna z roku 1710.

Matyáš Bernard Braun se narodil roku 1684 v Tyrolsku a sochařství studoval v Salzburku. Roku 1708 přichází do cisterciáckého kláštera v Plasích, kde svým uměním zaujal tamějšího opata Evžena Tylla. Roku 1710 je pověřuje vytvořením sochařského díla Sen sv. Luitgardy a Braun dostal za svou práci zaplaceno 1200 zlatých.

Kdo byla svatá Luitgarda? Luitgarda žila na přelomu 12. a 13. století. Pocházela z bohaté vlámské rodiny. Byla poslána na vychování do benediktinského kláštera. Už v sedmnácti letech měla mystické prožity a vidění. Na těle se jí otevírala stigmata. V jednom ze svých snů viděla Ježíše Krista, který ji ukázal ránu v boku. Následně ji přivinul ke své ráně, aby se z ní napila. Z této rány prýštil mocný proud síly a duchovní blaženosti. Tato intimní scéna je ztvárněna právě Braunem. Luitgarda se odmítla se stát abatyší a odešla do přísnějšího kláštera cisterciaček, kde se však hovořilo francouzsky a ona se zde nebyla schopna domluvit. Poslední roky svého života tedy strávila v mlčení a pokoře. K tomu ještě oslepla. Po dobu jednoho roku se připravovala na svou smrt a to duchovními cvičeními, které po ní chtěl Ježíš Kristus. Zemřela roku 1246 a u jejího hrobu se začaly dít zázraky. Svatá Luitgarda je dnes zemskou patronkou Flander.

Sen svaté Luitgardy je nejhodnotnějším dílem na Karlově mostě. Je to také tím, že sousoší tesal sám Matyáš Bernard Braun jako tzv. mistrovský kus. Měla být doporučením pro přijetí do cechu pražských řezbářů a dokladem k žádosti o udělení měšťanského práva. Asi se nebudeme divit, že mu bylo v roce 1711 bez námitek vyhověno. Svou dílnu měl na Novém Městě pražském, na Karlově náměstí. Tam taktéž 16.2.1738 umírá a je pohřben v kostele sv. Štěpána.

Socha na Karlově mostě není originálem. Ten se dnes nachází v Lapidáriu Národního muzea. Kopie je z roku 1995 a je dílem B. Raka a J. Nováka.

Pokud Vás zajímá historie Karlova mostu a jednotlivých sousoší, přidejte se ke mně na ranní vycházku po Karlově mostě. Stále věřím, že pandemii úspěšně překonáme a budeme se moci k vycházkám brzy vrátit. Držte se! Budu také ráda, když mi napíšete, kterou sochu na Karlově mostě máte rádi.

Krteň

Na místě, které se nazývá Krteň, se nachází osamocený kostelík se hřbitovem. Najdete jej nedaleko městských částí Stodůlky a Třebonice. Dnes působí opuštěně, ale místo má zajímavou historii.

Kostelík stojí na vyvýšenině, kde se pravděpodobně nacházela pohanská svatyně. Pod kopečkem se nacházelo jezírko a studánka se zázračným pramenem, který uzdravoval. Působil zde prý velký čaroděje, který uměl uzdravovat. Také název vesnice se prý odvíjí od jména Slovanského boha Krta, boha slunce a dárce dobré úrody.

Kostelík byl postaven ve 13. století a je zmiňován jako farní roku 1352. Osada je poprvé zmiňovaná až roku 1434 jako majetek českých králů. V 16. století byl kostelík rozšířen. Samotná osada však nepřežila třicetiletou válku, kdy byla pravděpodobně vypálena. Zůstal pouze kostelík se hřbitovem. V 18. století byla kostelu zvýšena věž a v roce 1890 byl kostel přestavěn v pseudorománském stylu podle plánů architekta Arnošta Živného. Ve zdi nad oltářem se jako zázrakem zachovaly unikátní románské fresky ze 13. století. Jejich autorem je snad některý z umělců v okolí Karla IV.

S místem se váže krásný a snad i pravdivý příběh. Roku 1371 ležel Karel IV. na Karlštejně zasažen zlou nemocí. Královna Eliška se vydala pěšky z Karlštejna na Pražský hrad ke hrobu sv. Zikmunda, aby tam obětovala osm misek ryzího zlata za zdraví krále. Zlato bylo určeno ke zhotovení relikviářové busty sv. Zikmunda. Na zpáteční cestě, když odpočívala na Krtni, obdržela zprávu, že se Karel IV. uzdravil. Z vděčnosti krteňský kostel obdařila důchody. Událost se stala na den mučedníků Jana a Pavla (26.6.) a proto jej zasvětili ke cti těchto světců.

Z tohoto příběhu lze usuzovat, že královna musela odpočívat v nějakém místním dvorci. Bohužel však v okolí dosud nebyl proveden archeologický průzkum, takže se můžeme pouze domnívat, že dvorec a osada se musely rozkládat někde na západ od hřbitova, kde se dnes rozkládají zemědělské plochy. Ale to asi bude úkol pro příští generace.

Nedaleko hřbitova se nachází dolmen „BEL“ ve tvaru kamenného stolu. Byl sestaven podle vzoru megalitických staveb dávných civilizací z prvohorní ordovické břidlice na významné energetické linii bývalé královské cesty Pražský hrad – Karlštejn.

Až budete mít cestu kolem, zastavte se zde…místo má svého genia loci.

Kostel Zvěstování Panny Marie na Slupi

Před založením Nového Města pražského se zde nacházela zelená lučina, která se nazývala Na Trávníčku. Někde v těchto místech se také nacházela kaplička zasvěcená Panně Marii. Roku 1359 dostal Karel IV. povolení k uvedení řádu Servitů do Prahy a vybral pro jejich působení právě zelenou oblast Na Trávníčku. Následujícího roku 1360 se začalo s výstavbou kláštera s kostelíkem.

Servité tady v klidu fungovali až do husitských válek. Bohužel právě odsud odstřelovala husitská vojska Vyšehrad při jeho dobývání. Před tím však vypudili mnichy z kláštera, v okolí rozmístili metací praky, do kostela umístili dělo. Tím velmi poškodili celkovou statiku kostela.

Servité se do kláštera však vrátili a provedli nejnutnější opravy. Nicméně klášter a kostel pouze přežíval a to až do josefínských reforem, kdy byl úplně zrušen. V klášteře se vystřídaly kasárna, vojenský výchovný ústav a následně byl přestavěn na byty. Odsvěcený kostel byl rozkraden a pustl. V roce 1850 se do kláštera měl přestěhovat ústav choromyslných, tedy blázinec, ale klášter byl v tak špatném stavu, že byl stržen a na jeho místě byla vystavěna nová novogotická budova od architekta Bernarda Gruebera. Dnes se v ní nachází stará budova revmatologického ústavu. Architekt se následně pustil i do opravy zpustlého kostela, který se rekonstukce dočkal v letech 1858-1863. Grueber ponechal exteriér čistě gotický ze 14. století a zachoval gotickou kostelní věž.

Kostel fungoval nejprve jako ústavní, později jako veřejný a to až do 80. let 20. století. Později byl ještě znovu opraven a vysvěcen jako pravoslavný kostel Zvěstování přesvaté Bohorodice.

Proč se říká kostelu Na Slupi? Jaký památka nám zůstala na kostele z bitvy o Vyšehrad? To vše a mnoho dalšího se dozvíte na procházce Couráme se magickým Novým městem. Snad se brzy na této procházce potkáme.

Pramen Prokopského potoka a Panská zahrada ve Stodůlkách

Jedním z míst, kam je možné zajít ve Stodůlkách na procházku, je prameniště Prokopského potoka. Nachází se sice nedaleko panelových domů sídliště Stodůlky, ale přesto je to pěkné místo, na které navazuje park zvaný Panská zahrada.

Potok je hlavním přítokem Dalejského potoka, který protéká Prokopským údolím. Prokopský potok se vine v délce skoro pěti kilometrů Stodůlkami, než se s ním spojí. Protéká Panskou zahradou, kde napájí dva rybníčky a následně retenční nádrže v Centrálním parku a retenční nádrž Asuán v Prokopském údolí. Prameniště bylo upraveno v roce 1986 podle návrhu akademického sochaře Pavla Přikryla a architekta Václava Valtra. Dílo přestavuje stěžeň lodi s lodním uzlem.

Navazující Panská zahrada patřila původně k farnímu kostelu sv. Jakuba Staršího. Před stavbou sídliště se zde nacházela zahrádkářská kolonie a několik černých skládek. Oba dva rybníky byly zanesené a zarostlé. Bylo tedy rozhodnuto tuto oblast upravit na prostor pro odpočinek nových obyvatel sídliště. Projektový ústav výstavby hlavního města Prahy připravil návrh revitalizace v roce 1985, jeho autory byli ing. Ivo Oberstein a již zmíněný architekt Václav Valtr. Úpravy se realizovaly za účasti místních občanů a mládeže. Uprostřed zůstala k dispozici odpočinková louka.

Jedna z krásných keramických potvůrek v Panské zahradě

Okolo roku 2010 probíhala opět obnova parku. Při této obnově byla na odpočinkové louce realizovaná fontána z dílny keramičky Alexandry Koláčkové, která se specializuje na barevné velkoformátové plastiky z keramiky a betonu do veřejného prostředí. Její plastiky můžete najít nejen ve fontáně ve tvaru chrličů, ale i vyvýšených odpočinkových ploch z keramiky. Její díla se nacházejí i na nedalekém sídlišti Nové Butovice, kde vytvořila sadu keramických masek.

Toto je jedno z mých oblíbených míst nedaleko mého bydliště. Máte také podobné místo i Vy? Ukažte mi je v komentářích. Těším se.

Letohrádek Amerika

Letohrádek Amerika nebo také Michnův letohrádek byl postaven v letech 1717-1720 podle plánů architekta Kyliána Ignáce Dientzenhofera. Byla to jeho první stavba po návratu ze studijních cest. Stavbu si objednal hrabě Jan Václav Michna hrabě z Vacínova, prý na své schůzky s milenkou. Stavba byla dokončena v roce 1720, bohužel hrabě již o rok později umírá, takže si nádherné příměstské vily moc neužil. Dnes se vila s malou zahradou ztrácí mezi okolními domy, ale v době stavby zde byly pouze vinice a zahrady, tedy nádherné místo pro „lusthause“. Není divu, že v nedalekém okolí vyrostl další letohrádek Vojtěcha Jiřího hraběte Voračického z Paběnic (Ke Karlovu čp. 460a/11). Nádhernou sochařskou výzdobu zahrady vily obstarala dílna sochaře Brauna. Díla jsou připisována Antonínovi Braunovi, synovci Matyáše Bernarda Brauna.

Jedna ze soch v zahradě letohrádku od Antonína Brauna

V roce 1729 byl letohrádek prodán za 10 tis. zlatých Karlu Josefu hraběti Desfoursovi. Jedním z dalších majitelů byl profesor pražské univerzity Josef Veith, který zde často hostil učenou společnost, včetně členů zednářské lóže. Z toho asi vyplynuly pověsti, že je letohrádek jejich sídlem.

Roku 1843 kupuje vilu město Praha a budova se začala využívat k různým účelům. Sídlilo zde Muzeum školních pomůcek i třídy dívčího gymnázia Minerva. Od poloviny 19. století se o letohrádku hovoří jako o letohrádku Amerika, protože zde sídlila restaurace stejného jména. V roce 1932 se zde usadil spolek na postavení pomníku Antonína Dvořáka v Praze, a nakonec se zde po druhé světové válce usídlilo Muzeum Antonína Dvořáka, které je zde dodnes.

Letohrádek najdete na adrese Ke Karlovu čp. 462/20. Při procházce Novým Městem pražským se u této nádherné stavby zastavíme a také si například povíme, proč se vile říkalo U Trpaslíků. Přesto doporučuji individuální návštěvu, abyste mohli obdivovat i nádherný interiér vily a případně se dozvědět i něco zajímavého ze života Antonína Dvořáka.