Socha rohatého Mojžíše v kostele sv. Jiljí v Praze
Jedna z věcí, na kterou jste se mě ptali v průběhu vycházek, byla ohledně „čerta“ na jednom z oltářů v kostele sv. Jiljí. Sice mi to nějakou chvíli trvalo, ale podařilo se mi zjistit, že se nejedná o žádného „čerta“ nebo „satana“ zobrazeného v kostele, ale o zobrazení Mojžíše. Jeho nejznámější zobrazení s rohy se nachází v Římě a jeho autorem není nikdo jiný než Michelangelo Buonarroti. A příběh, který je s tímto zobrazením spojený, je velmi zajímavý.
Jedná se totiž o zajímavý překladatelský oříšek.
V původní hebrejské verzi Bible je použito slovo KARAN, které znamená rohy či orožený. Nicméně toto byste asi v Bibli neočekávali, zde by to mělo znamenat zářící. Když si dobře spojíte, tak při správném ozáření se může zdát, že máte rohy, ale ne dva, ale více, třeba čtyři.
A kde to nedorozumění vzniklo? Na přelomu 4. a 5. století provedl svatý Jeroným latinský překlad Bible zvaný Vulgata, který byl závazný pro církev po celý středověk. A v tomto překladu je uvedeno: „cornuta esset facies sua“, tedy „jeho tvář byla orožena“. A odtud pramení uvedené zobrazení.
Musím jenom dodat, že kralická verze Bible uváděla „stkvela kůže tváři jeho“. Když tedy spojíme oba překlady, pak by to mohlo znít následovně: „Mojžíš byl orožen, což se projevilo tím, že jeho tvář zářila“.
Na návrší nedaleko hradeb nově založeného Nového Města pražského, založil Karel IV. roku 1350 kostel zasvěcený Panně Marii a sv. Karlu Velikému. Ke kostelu přivedl i řád augustiniánů-kanovníků, od kterých očekával podporu při kulturním rozvoji města.
Prvního stavitele bohužel neznáme, ale stavební předlohou mu byl korunovační kostel v Cáchách s neobvyklým osmibokým půdorysem. Nicméně náročné dílo nebylo za života Karla IV. dokončeno. Pravděpodobně stály pouze obvodové zdi a kostel byl provizorně zastřešen. Roku 1377 byl vysvěcen samotným arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi za přítomnosti samotného císaře a jeho syna Václava. Klášter už byl v té době plně funkční.
3. června 1420 došlo k útoku husitů, kteří klášter vyplenili a zapálili. S opravami se začalo hned, jak to bylo možné a celý chrám byl slavnostně vysvěcen roku 1498. Svou finální podobu, kterou dnes obdivujeme, získal kostel roku 1575. A to z rukou královského stavitele Bonifáce Wohlmuta, který odvážně zaklenul klenbu kostela. Má průměr 24 metrů v některých místech je pouze 20 centimetrů silná.
Velká tragédie se stala roku 1611 při pobytu pasovských vojsk na našem území. Klášter byl vydrancován a zničen pražskou lůzou, mnichy s opatem po krutém mučení zavraždili. Dnes jsou jejich ostatky pietně uloženy pod hlavním oltářem.
Další rozkvět zažil klášter a kostel v 18. století, kdy Jan Blažej Santini-Aichl přistavěl ke kostelu Svaté schody a proběhla rozsáhlá barokní přestavba pod vedením architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Poslední rozsáhlá přestavba pak proběhla na sklonku 18. století, těsně před tím, než Josef II. kostel i klášter zrušil.
V roce 1789 se v klášteře usídlil chorobinec a kostel byl znovu vysvěcen, později se stal farním. Ve 20. století tady sídlilo nervové oddělení nemocnice Na Bulovce. Dnes zde sídlí Muzeum policie.
Na Karlov se se mnou dostanete v rámci procházky Couráme se magickým Novým Městem a dozvíte se i pověsti spojené se stavbou chrámu. Seznámíte se s dalšími krásnými místy, které se nacházejí nedaleko tohoto krásného místa. Už se na Vás moc těším.
Kdo se účastníte mých „courání“ nebo se zajímáte o historii, určitě na Vás ze všech stran padají informace o různých svatých. Už jste přemýšleli, kde vlastně spočinuly jejich ostatky? Několik z nich odpočívá v areálu Pražského hradu. Dnes budeme pokračovat významným český světcem – Janem Nepomuckým.
Sv. Jan Nepomucký – vzdělaný právník ve službách církve
Svatý Jan Nepomucký na Karlově mostě od Jana Brokoffa
Jan nebo Johánek se narodil okolo roku 1345 v městečku Pomuk či Nepomuk nedaleko Plzně. Jeho otcem byl místní rychtář Welflin z Pomuku. Poprvé je zmiňován v roce 1369, kdy jako veřejný notář potvrzuju pravost opisu buly papeže Urbana V. Roku 1380 se stává oltářníkem v kapli sv. Erharda a Otýlie v pražské katedrále, v jejíž blízkostí je dnes pohřben. Později získal i úřad faráře u sv. Havla na Starém Městě.
V roce 1383 se vydává na studia do italské Padovy, kde sídlila jedna z nejlepších univerzit v Evropě. O tři roky později byl zvolen rektorem této univerzity. V roce 1387 získává doktorát z práv. V průběhu italského pobytu se stává kanovníkem sv. Iljí v Praze a v roce 1389 jej vyměnil za kapitulu vyšehradskou. Okolo roku 1390 již bydlel na Vyšehradě a pracovat chodil do arcibiskupské kanceláře Jana z Jenštejna do Biskupského dvora na Malou Stranu, kde pracoval jako generální vikář, tedy arcibiskupův zástupce.
Jan z Jenštejna, třetí pražský arcibiskup, měl od poloviny 80. let 14. století spory s králem Václavem IV. Král Václav byl velmi vzdělaný, ale také prchlivý a náladový, a to vše korunovalo kladný vztah k alkoholu. A právě tyto spory se podílely na smrti generálního vikáře.
Král se rozhodl, že musí omezit moc arcibiskupa, se kterým byl na nože. Vymyslel plán, že po smrti opata v Kladrubech, zřídí nové biskupství, aby tam dosadil jednoho ze svých oblíbenců. Církev však byla rychlejší a mniši si zvolili nového opata a generální vikář, jako zástupce arcibiskupa, je potvrdil. Král se hrozně rozlítil a chtěl arcibiskupa vyhnat. Nakonec se ale uklidnil a chtěl uzavřít smír.
Svolal jednání na 20. března 1393 na neutrální území johanitské komendy na Malé Straně. Na místo přijel Jan z Jenštejna se svým vikářem Janem z Pomuku, Mikulášem Puchníkem, míšeňským proboštem Václavem Knoblochem a hofmistrem Něprem z Roupova. A samozřejmě také s vojenským doprovodem, protože králi nedůvěřoval. Král jej znovu osočil a spor vygradoval. Arcibiskupovi se podařilo pod ochranou svých ozbrojenců uprchnout, ale zbytek doprovodu byl zajat. Nejprve zajaté odvezli na Pražský hrad, posléze na Staroměstskou radnici, kde zůstal uvězněn Něpr z Roupova. Ostatní byli převezeni na Staroměstskou rychtu nedaleko dnešního Můstku, kde byli mučeni. Mučení nakonec přežili dva – Mikuláš Puchník a Václav Knobloch, kteří byli propuštěni za podmínky, že budou mlčet. Jan z Pomuku mučení nepřežil. Král nechal jeho mrtvé tělo shodit z Karlova mostu do Vltavy.
Tělo vyplavalo u kláštera cyriaků, kteří jej dočasně pohřbili ve svém kostele sv. Kříže Většího. Nalezení těla bylo doprovázeno úkazem pěti světel, proto má sv. Jan Nepomucký kolem hlavy svatozář s pěti hvězdami. Ty prý znamenají pět písmem latinského slova „tacui“, tj. mlčel jsem. Již krátce po jeho smrti se začínají šířit pověsti o jeho svatosti. Okolo roku 1396 bylo tělo přeneseno do chrámu sv. Víta, kde dnes odpočívá v nádherné stříbrné hrobce.
Roku 1719 došlo k otevření hrobu a byla nalezena hmota, která byla prohlášena za neporušený světcův jazyk a současně za zázrak. Roku 1721 byl Jan blahořečen a roku 1729 svatořečen. Významný antropolog Emanuel Vlček je označil za zbytek mozkové tkáně, ale víra v jazyk již zůstala. Tradiční je spojení Jan Nepomuckého a zachování zpovědního tajemství. Prý byl zpovědníkem královny Žofie Bavorské a král toužil vědět, z čeho se Žofie zpovídala.
V průběhu doby se stal nejznámnějším naším svatým a jeho sochy a obrazy najdeme po celém světě.
Na procházce po Karlově mostě se setkáte s křížkem sv. Jana Nepomuckého i se sochou a reliéfy, které jsou ohmatané rukama tisíců turistů. Kde sáhnout a jak si správně přát Vám prozradím na procházce po Karlově mostě.
Stavba farního kostela pro horní Nové Město pražské byla zahájena v roce 1351 a trvala neobvykle dlouho. Čtyřicet let do roku 1392, kdy byl kostel zasvěcen svatému Štěpánovi, prvnímu z křesťanskému mučedníkovi. Věž kostela byla dokončena ještě později v roce 1401. Stavba se za šest století skoro nezměnila.
Začátek husitských válek se výrazně dotkl kostela sv. Štěpána. Dne 30. července 1419 se sešel Jan Želivský se svými kumpány v kostele Panny Marie Sněžné a vyrazili na Nové Město. První zastávkou byl kostel sv. Štěpána, který vybílili a vydrancovali včetně místní fary. Dokonce se říká, že faráře oběsili na prkně vystrčeném z okna. Následně dorazili k Novoměstské radnici a proběhla defenestrace konšelů. Následně už kostel zůstal v rukou podobojí a to po dvě století do roku 1621.
Gotický kostel zůstal zachován, pouze docházelo k jeho rozšiřování. Dodnes se zachovala kamenná kazatelna z počátku 16. století. V 17. století dal Jan Kornel Dvorský z Greifenberku přistavět malou kapli s hrobkou a nazývá se kaplí Kornelskou. V 18. století pak přibyla venkovní kaple rodiny Branbergerů, která je dnes krytá mříží.
V roce 1870 velká vichřice zničila krov věže a shodila její střechu. Bylo tedy rozhodnuto o celkové opravě kostela, které se ujal Josef Mocker. Obnovil střechu a provedl generální rekonstrukci kostela. Jeho prací jsou pak věžní hodiny. Zajímavostí na střeše je potom zlatá koruna, která má připomínat Karla IV.
Kolem kostela se rozkládal rozsáhlý hřbitov, který byl zrušen v roce 1794 a kompletně zarovnán v roce 1833. Čím byl hřbitov zajímavý? Jaká tajemství se pojí se zvonem ve zvonici u kostela? A kteří významní umělci jsou spojeni s místním kostelem? To a mnoho dalšího se dozvíte na procházce Couráme se magickým Novým Městem. Už se nemůžu dočkat, až Vám všechny tyto příběhy popovídám.
Pražský poledník prochází centrem Prahy – Staroměstské náměstí
Pražský poledník (14°25’17“ východní délky), který se nachází na Staroměstském náměstí, byl od roku 1652 definován stínem Mariánského sloupu v pravé poledne. Dnes je z něj pozůstatek původních „slunečních hodin“, neboť samotný sloup byl stržen rozvášněným davem vedeným anarchistou Frantou Sauerem 3. listopadu 1918. Nový sloup je již ve stavbě, takže můžeme doufat, že „hodiny“ budou na podzim plně funkční.
Od 18. století se pražský čas určoval v Klementinu v Astronomické věží za pomoci štěrbinových slunečních hodin v místnosti, která se nazývá Merediánovou. Časový rozdíl mezi Klementinem a Staroměstským náměstím je cca 1 sekunda.
Zařízení na měření času v Merediánové síni v Astronomické věži Klementina.
V roce 1842 dává podnět nejvyšší purkrabí království českého hrabě Karel Chotek k veřejnému oznamování poledne z Klementina. Dne 20. července 1842 dává ředitel hvězdárny prof. Adam Bittner poprvé polední znamení. Krátce před polednem se vyvěsil z ochozu věže prapor. Okamžik před polednem se tento prapor nahradil menším, jehož rychlým stažením se označilo pravé poledne. Od roku 1891 je pak polední znamení doprovázeno výstřelem z děla z protější strany Vltavy, z bašty číslo XIX. svaté Maří Magdalény (dnes zde najdete Kramářovu vilu). Poslední výstřel padl 15. února 1926. Prapory se používaly dva: zemský (červeno bílý) nebo rakouský (černo žlutý). Dne 19. října 1918 zřízenec využil prapor bílý, aby dal najevo protest místního osazenstva, že Klementinum dosud nebylo převzato československým státem. Následně se již objevovala vlajka československá.
Z věže Klementina je nádherný výhled, zejména v podvečer. Až budete mít možnost, vyrazte si vychutnat jedinečný výhled.
Lennonovou zdí se nazývá zeď Maltézské zahrady na Velkopřevorském náměstí, na které se s odkazem na zpěváka Johna Lennona od 70. let 20. století objevují nápisy a malby.
Nápisy se zde však objevovaly od 60. let 20. století, kdy se zde objevovaly vzkazy pro Jana Wericha, který bydlel nedaleko na Kampě. Od 70. let se zdi říkalo „Zeď nářků“ – psaly se zde nejen vzkazy, ale i milostné básně. V 80. letech, po smrti Johna Lennona, zde kdosi využil kamenné desky, která bývala součástí vodovodu, a vytvořil tam náhrobek. Brzy se v okolí náhrobku začaly objevovat texty a obrázky související se skupinou Beatles. Zeď byla několikrát přemalována a dokonce zakryta plakátovací plochou. Ta byla odinstalovaná v roce 1989.
Po navrácení areálu řádu Maltézských rytířů byla zeď opravena a malíř František Flašar na zeď vytvořil portrét Johna Lennona. Bohužel díky popularitě mezi turisty byla původní malba zakryta nánosy graffiti a nápisů. Turisté dokonce posprejovali celé okolí včetně dalších zdí a okolních stromů.
V roce 2019 byla zeď rekonstruována a odhalena v nové podobě. Byla vymalována designérem Pavlem Šťastným spolu s třiceti umělci. Na zeď je zakázáno sprejovat, jsou zde vyhrazená místa na zápisy. Nově taktéž získala památkovou ochranu. Tak uvidíme, jak dlouho nám portrét John Lennona na zdi vydrží. Dnes má nasazenou roušku 🙂 #spolutozvladneme #mask4all
Sousoší sv. Luitgardy je jedním z prvních děl Matyáše Bernard Brauna z roku 1710.
Matyáš Bernard Braun se narodil roku 1684 v Tyrolsku a sochařství studoval v Salzburku. Roku 1708 přichází do cisterciáckého kláštera v Plasích, kde svým uměním zaujal tamějšího opata Evžena Tylla. Roku 1710 je pověřuje vytvořením sochařského díla Sen sv. Luitgardy a Braun dostal za svou práci zaplaceno 1200 zlatých.
Kdo byla svatá Luitgarda? Luitgarda žila na přelomu 12. a 13. století. Pocházela z bohaté vlámské rodiny. Byla poslána na vychování do benediktinského kláštera. Už v sedmnácti letech měla mystické prožity a vidění. Na těle se jí otevírala stigmata. V jednom ze svých snů viděla Ježíše Krista, který ji ukázal ránu v boku. Následně ji přivinul ke své ráně, aby se z ní napila. Z této rány prýštil mocný proud síly a duchovní blaženosti. Tato intimní scéna je ztvárněna právě Braunem. Luitgarda se odmítla se stát abatyší a odešla do přísnějšího kláštera cisterciaček, kde se však hovořilo francouzsky a ona se zde nebyla schopna domluvit. Poslední roky svého života tedy strávila v mlčení a pokoře. K tomu ještě oslepla. Po dobu jednoho roku se připravovala na svou smrt a to duchovními cvičeními, které po ní chtěl Ježíš Kristus. Zemřela roku 1246 a u jejího hrobu se začaly dít zázraky. Svatá Luitgarda je dnes zemskou patronkou Flander.
Sen svaté Luitgardy je nejhodnotnějším dílem na Karlově mostě. Je to také tím, že sousoší tesal sám Matyáš Bernard Braun jako tzv. mistrovský kus. Měla být doporučením pro přijetí do cechu pražských řezbářů a dokladem k žádosti o udělení měšťanského práva. Asi se nebudeme divit, že mu bylo v roce 1711 bez námitek vyhověno. Svou dílnu měl na Novém Městě pražském, na Karlově náměstí. Tam taktéž 16.2.1738 umírá a je pohřben v kostele sv. Štěpána.
Socha na Karlově mostě není originálem. Ten se dnes nachází v Lapidáriu Národního muzea. Kopie je z roku 1995 a je dílem B. Raka a J. Nováka.
Pokud Vás zajímá historie Karlova mostu a jednotlivých sousoší, přidejte se ke mně na ranní vycházku po Karlově mostě. Stále věřím, že pandemii úspěšně překonáme a budeme se moci k vycházkám brzy vrátit. Držte se! Budu také ráda, když mi napíšete, kterou sochu na Karlově mostě máte rádi.
Před založením Nového Města pražského se zde nacházela zelená lučina, která se nazývala Na Trávníčku. Někde v těchto místech se také nacházela kaplička zasvěcená Panně Marii. Roku 1359 dostal Karel IV. povolení k uvedení řádu Servitů do Prahy a vybral pro jejich působení právě zelenou oblast Na Trávníčku. Následujícího roku 1360 se začalo s výstavbou kláštera s kostelíkem.
Servité tady v klidu fungovali až do husitských válek. Bohužel právě odsud odstřelovala husitská vojska Vyšehrad při jeho dobývání. Před tím však vypudili mnichy z kláštera, v okolí rozmístili metací praky, do kostela umístili dělo. Tím velmi poškodili celkovou statiku kostela.
Servité se do kláštera však vrátili a provedli nejnutnější opravy. Nicméně klášter a kostel pouze přežíval a to až do josefínských reforem, kdy byl úplně zrušen. V klášteře se vystřídaly kasárna, vojenský výchovný ústav a následně byl přestavěn na byty. Odsvěcený kostel byl rozkraden a pustl. V roce 1850 se do kláštera měl přestěhovat ústav choromyslných, tedy blázinec, ale klášter byl v tak špatném stavu, že byl stržen a na jeho místě byla vystavěna nová novogotická budova od architekta Bernarda Gruebera. Dnes se v ní nachází stará budova revmatologického ústavu. Architekt se následně pustil i do opravy zpustlého kostela, který se rekonstukce dočkal v letech 1858-1863. Grueber ponechal exteriér čistě gotický ze 14. století a zachoval gotickou kostelní věž.
Kostel fungoval nejprve jako ústavní, později jako veřejný a to až do 80. let 20. století. Později byl ještě znovu opraven a vysvěcen jako pravoslavný kostel Zvěstování přesvaté Bohorodice.
Proč se říká kostelu Na Slupi? Jaký památka nám zůstala na kostele z bitvy o Vyšehrad? To vše a mnoho dalšího se dozvíte na procházce Couráme se magickým Novým městem. Snad se brzy na této procházce potkáme.
Letohrádek Amerika – hlavní vstup z ulice Ke Karlovu
Letohrádek Amerika nebo také Michnův letohrádek byl postaven v letech 1717-1720 podle plánů architekta Kyliána Ignáce Dientzenhofera. Byla to jeho první stavba po návratu ze studijních cest. Stavbu si objednal hrabě Jan Václav Michna hrabě z Vacínova, prý na své schůzky s milenkou. Stavba byla dokončena v roce 1720, bohužel hrabě již o rok později umírá, takže si nádherné příměstské vily moc neužil. Dnes se vila s malou zahradou ztrácí mezi okolními domy, ale v době stavby zde byly pouze vinice a zahrady, tedy nádherné místo pro „lusthause“. Není divu, že v nedalekém okolí vyrostl další letohrádek Vojtěcha Jiřího hraběte Voračického z Paběnic (Ke Karlovu čp. 460a/11). Nádhernou sochařskou výzdobu zahrady vily obstarala dílna sochaře Brauna. Díla jsou připisována Antonínovi Braunovi, synovci Matyáše Bernarda Brauna.
Jedna ze soch v zahradě letohrádku od Antonína Brauna
V roce 1729 byl letohrádek prodán za 10 tis. zlatých Karlu Josefu hraběti Desfoursovi. Jedním z dalších majitelů byl profesor pražské univerzity Josef Veith, který zde často hostil učenou společnost, včetně členů zednářské lóže. Z toho asi vyplynuly pověsti, že je letohrádek jejich sídlem.
Roku 1843 kupuje vilu město Praha a budova se začala využívat k různým účelům. Sídlilo zde Muzeum školních pomůcek i třídy dívčího gymnázia Minerva. Od poloviny 19. století se o letohrádku hovoří jako o letohrádku Amerika, protože zde sídlila restaurace stejného jména. V roce 1932 se zde usadil spolek na postavení pomníku Antonína Dvořáka v Praze, a nakonec se zde po druhé světové válce usídlilo Muzeum Antonína Dvořáka, které je zde dodnes.
Zadní trakt letohrádku
Letohrádek najdete na adrese Ke Karlovu čp. 462/20. Při procházce Novým Městem pražským se u této nádherné stavby zastavíme a také si například povíme, proč se vile říkalo U Trpaslíků. Přesto doporučuji individuální návštěvu, abyste mohli obdivovat i nádherný interiér vily a případně se dozvědět i něco zajímavého ze života Antonína Dvořáka.
Kostel založil Karel IV. v polovině 14. století na jednom z vyvýšených míst Nového Města pražského zvaného na Větrově. Místo se stalo centrem „pětikostelí“, které tvořilo kříž, který byl symbolem požehnání městu. Kostel zasvětil sv. Apolináři, žákovi sv. Petra, který působil v italské Ravenně, centru západořímské říše.
Roku 1362 sem nechal přenést kapitulu sv. Apolináře ze Sadské. Tato kapitula byl založena roku 1118 knížetem Bořivojem II. Byla podřízena přímo papeži a jejím úkolem bylo studium teologických otázek a přednášky na nové univerzitě.
V roce 1420 se kostela zmocnili husité a kapitula se rozpadla. Utrakvistickým zůstal kostel, i přes různé formální snahy panovníků, až do roku 1628, kdy se kostel vrátil do katolických rukou. V době vlády císaře Josefa II., kdy zrušil blízké kostely sv. Kateřiny a sv. Karla Velikého, se stal kostelem farním a tím zůstal až do dnešních dnů.
Kostel byl několikrát přestavován. V roce 1670 poškodila kostel silná vichřice, která vytloukla okna a srazila sanktusníkovou věžičku. Následná přestavba již proběhla v barokním stylu. V 19. století se objevily na stavbě statické trhliny a tudíž bylo rozhodnuto o jeho opravě v té době velmi moderní regotizací. Ta byla provedena pod dozorem Josefa Mockera.
V kostele se nachází obraz Panny Marie Karlovské od Jana Jiřího Heinsche z roku 1697 zobrazující těhotnou Pannu Marii. Obraz je prý zázračný a vyhledávaly jej těhotné ženy, které se u něj modlily za zdárný porod zdravého dítěte. Prý se u něj modlila také Marie Terezie v roce 1743. Přesto obraz některé církevní činitele pohoršoval a tak se snažili obraz odstranit. Musel zasáhnout až císař, který nařídil, aby obraz zůstal na místě.
Víte, že v původním sídle kapituly vznikl ve 20. století jeden z vývozních artiklů Československé republiky? A že vedle kostela se nacházela nejstarší a nejdéle fungující krčma v Čechách? Procházka po Novém Městě pražském je sice delší a malinko náročnější, ale dozvíte se spousty zajímavostí a navštívíte skrytá místa, která Vás překvapí. Máte nějaké oblíbené místo, které na Novém Městě navštěvujete? Pochlubte se v komentářích.
