Couráme se (© 2019 – 2024)

Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře

Hlavní oltář v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře

V době největšího rozkvětu Kutné Hory ve 14. století bylo vystavěno několik nových kostelů. Avšak všechny spadaly pod správu sedleckého kláštera, prostřednitvím fary v Malíně. Z tohoto důvodu kutnohorští rozhodují o stavbě nového chrámu Božího Těla a sv. Barbory na předměstí, mimo dosah stávající církevní správy.

Pozemky získali od pražské kapituly a roku 1384 začalo bratrstvo Božího Těla se stavbou. Historikové se domnívají, že návrh stavby vypracoval syn Petra Parléře mistr Jan Parléř a na výstavbě se podíleli členové pražské katedrální huti. Stavbu zastavují husitské války a další pokračování v 15. století je v režii mistra Hnuše. Následně po něm nastupuje Matyáš Rejsek z Prostějova, který zaklenul vysoký chór nad presbytářem. V 16. století pokračoval ve stavbě významný stavitel Benedikt Ried, který zasáhl do hlavní konstrukce a z baziliky vytvořil trojlodní halu, završenou třemi stanovými střechami. Dostavby se bohužel nedočkal a realizaci provedl až stavitel mistr Mikuláš. V té době už docházely prostředky, takže stavba byla v roce 1558 definitivně zastavena. Do současné podoby byl chrám dokončen v 19. století, kdy architek Josef Mocker a Ludvík Lábler chrám dostavěli. Práce byly ukončeny v roce 1905.

Uvnitř můžete obdivovovat původní výmalbu v některých kaplích, která kromě církevních motivů zobrazuje i světskou stránku, takže můžete natrefit na mincíře a pregéře, kteří jsou zobrazeni při své práci.

Když však zvednete svůj zrak nahoru můžete obdivovat práci Benedikta Rieda, který vytvořil rozlehlou síň, kterou prosvětlil velkými okny zasazenými do monumentální kontrukce bočních zdí. Hala je zaklenuta klenbou pokrytou klenební sítí žeber ze šesitícípých a čtyřcípých hvězd. Vznikl tak nadpozemský svět, nebeský Jeruzalém, který kontrastuje se spoře prosvětleným přízemím kostela.

Návštěva chrámu je opravdu neskutečný zážitek a určitě stojí za návštěvu.

Lanovka na Petřín

„Lanovkou na Petřín bych rád Tě svez, mám k tomu dobrý důvod právě dnes. Máš svátek, já pro Tebe dárek mám a chtěl bych s Tebou být chvíli sám…“ Pokaždé, když lanovku vidím, vzpomenu si na tuto písničku od Pavla Horňáka, kterou jsem milovala a záviděla pražandám, že mají tak úžasné místo, kam můžou chodit na rande.

Ale dost nostalgie, zpět k faktům. Důvodem pro stavbu lanové dráhy na Petřín se stala stavba rozhledny, ke které bylo nutno dostat lidi. Stráně Petřína byly hodně prudké a tak dostat se nahoru bylo velmi náročné. Družstvo rozhledny na Petříně přišlo s lanovou dráhou. Nejednalo se o první lanovou dráhu v Praze, za to ale nejdelší, alespoň v tehdejším Rakousku-Uhersku.

Stavba byla zahájena v únoru roku 1891 podle projektu společnosti Reiter a Štěpán stavební společností Františka Zelenky. Vagóny dodal závod Františka Ringhoffera na Smíchově. Zkouška provozu proběhla v červenci roku 1891 a ve stejný den odpoledne začal provoz pro veřejnost. Lanovka využívala pro svůj pohon vodní zátěže. Nahoře se naplnily nádrže s vodou a vůz jedoucí dolů vytáhl vůz jedoucí nahoru. Lanovka měla navíc brzdový systém, který měl zafungovat v případě utržení lana. Dále využívala střední kolej, která regulovala rychlost.

Původní lanovka fungovala až do začátku první světové války. Pokusy o obnovu trvaly nějaký čas, a teprve v červnu roku 1932 se provoz lanovky obnovil. Už s elektrickým pohonem a v délce, v jaké ji známe dnes. Nová dolní stanice byla umístěna do domu U Knoflíčků a horní stanice se posunula až za Hladovou zeď, kterou podjíždí.

Černým dnem lanové dráhy se stal 7. červen roku 1965, kdy muselo dojít k okamžitému zastavení provozu z důvodu nestability tratě. Pod restaurací Nebozízek došlo k sesuvu zeminy a toto způsobilo zřícení tělesa lanovky. Sesuvy půdy ještě nějaký čas pokračovaly. Těleso dráhy muselo být zajištěno a část dokonce odbourána. Sanace sesuvů pokračovaly ještě v 70. letech. Všechny pokusy o renesanci lanovky ztroskotaly.

Až primátor ing. František Štafa rozhodl o provedení opravy v souvislosti s celostátní spartakiádou v roce 1985. Díky úsilí Klubu Za starou Prahu a primátora se konečně pohnuly věci kupředu. Horní a dolní stanice nebyly poškozeny, takže se mohly využít a pouze rozšířit. Oříškem se stala střední část u Nebozízku, kterou museli umístit na železobetonový rošt postavený na soustavě mikropilotů. Přímo na Nebozízku byla vystěna mostní konstrukce, na které je dnes zastávka. Nové vozy dodala Vagónka Studénka. Ke znovuobnovení provozu došlo 15. června 1985.

Kdo se chcete dozvědět další pikantní detaily z jednotlivých etap stavby lanové dráhy a případně se svézt dolů, přijďte na Couráme se z Pohořelce na Petřín už tuto sobotu odpoledne. Dozvíte se také další zajímavosti o Petříně, třeba proč došlo k onomu rozsáhlému sesuvu a jak sesuv souvisí s budovami kolejí na Strahově. Těším se na Vás.

Panna Marie z Exilu

Nádhernou sochu Panny Marie naleznete nedaleko areálu strahovského kláštera. Byla vytvořena jako připomínka původního Mariánského sloupu se sochou Immaculaty, která stála na Staroměstském náměstí. Sloup byl vztyčen v roce 1652 na památku úspěšné obrany Prahy proti švédským vojskům v roce 1648. Autorem původní sochy byl Jan Jiří Bendl. Mariánský sloup strhl rozvášněný dav vedený anarchistou a žižkovským bouřlivákem Frantou Sauerem v roce 1918.

Novou sochu si vytvořili krajané v exilu, kteří se na ní složili. Sochu vypracoval italský umělec Alessandro Monteleone z carrarského mramoru. Po vysvěcení v Římě byla socha převezena přes moře a umístěna roku 1955 v zahradě českého svatoprokopského benediktýnského opatství Lisle u Chicaga.

Roku 1993 byla socha převezena zpět do Prahy a o rok později umístěna zde u zahrady strahovského kláštera. Ze svého místa má Prahu jako na dlani. A vy se zde také můžete kochat nádhernou vyhlídkou, třeba už v sobotu 13. června v podvečer, kdy se koná Couráme se z Pohořelce na Petřín. K tomu se ještě dozvíte další zajímavé informace o strahovském klášteře a premonstrátech i to proč se cesta, po které se budeme procházet, jmenuje Promenáda Raoula Wallenberga.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Kutné Hoře – Sedleci

Jedna ze čtyř katedrál v naší zemi Vás ohromí. Je totiž úplně jiná, než ostatní tři její sestřičky. Cisterciáci jí zprostili veškerého zdobení a silný účinek vnitřního prostoru přenesli na čisté linie stavby a působení denního světla.

Stavbu chrámu si objednal u neznámého stavitele „mistra sedleckého chrámu“ opat cisterciáckého kláštera Heidenreich. Na přelomu 13. a 14. století totiž už klášter oplýval dostatkem prostředků, které získali nejen těžbou stříbra, ale také z nájmu domů, provozu mlýnů a lázní v novém městě, které vyrostlo nedaleko kláštera.

Nástropní freska v křížení lodi zobrazující Nejsvětější Trojici od Jana Jakuba Stevense ze Steinfelsu

Bohužel chrám byl vypálen a zničen v období husitských válek. Přestože byl kostel v rozvalinách, působil prý tak majestátně, že obdržel v 15. století označení Splendissima Basilica – nejskvostnější bazilika.

Na přelomu 17. a 18. století za opata Jindřicha Snopka prošel chrám rozsáhlou přestavbou, kterou nejprve svěřil Pavlu Ignáci Bayerovi, který provedl zejména zajišťovací práce. Následně jej přesvědčil mladý Jan Blažej Santini Aichel, který stavbu převzal. Jeho práci můžeme obdivovat při řešení hlavního průčelí při vstupu do chrámu. Santini při stavbě použil unikátní samonosné stavební prvky – kopulovitou klenbu tzv. „českou placku“ a spirálovitá schodiště bez středového sloupu.

Klášter cisterciáků včetně kostela byl po skončení přestavby zrušen dekretem Josefa II. Naštěstí pouze na pár let, na počátku 19. století byl vrácen k církevnímu užívání.

Dnes se jedná o památku zapsanou na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Až se budete courat Kutnou Horou určitě si vyhraďte čas a katedrálu v části Sedlec navštivte. Určitě to stojí za to.

V srpnu bude přestávka

Vážení a milí přátelé courání,

v srpnu se nebude konat žádné courání, udělám si měsíční přestávku, abych nabrala sil a popřemýšlela o nových tématech na courání.

V případě, že máte tipy na courání neváhejte mi je zaslat na email: couramese@gmail.com

Využijte příležitost v červenci a užijte si poslední prázdninové vycházky.

13.7. Couráme se z Pohořelce na Petřín

21.7. Couráme se po Staroměstském opevnění – II. část

27.7. Couráme se po Karlově mostě

Těším se na Vás opět na podzim.

Sabina

Nerudova ulice

Nerudova ulice pravděpodobně vznikla v době založení Nového Města pod hradem Pražským. Za vlády Přemysla Otakara II. bylo osídlení v podhradí Pražského hradu potřeba zorganizovat, takže se přepokládá, že při vytyčování pozemků pro nové osadníky se základní uliční síť Malé Strany zformovala. Přesto se dá předpokládat, že se jedná o starobylou cestu, která se zde nacházela mnohem dříve, než vzniklo samotné město. Ulice je součástí Královské cesty a procházely tady korunovanční průvody českých králů.

Ve středověku byla ukončena Strahovskou branou, která stála asi v polovině ulice u kostela Theatinů. Dnes se zde ulice z jedné strany zužuje. Z tohoto důvodu se spodní část jmenovala Strahovská. Horní část ulice byla velmi příkrá a kluzká, takže se zde pokládaly tzv. krokve, německy Sparren. Odtud by se tedy odvodil název Krokevní ulice (Sparrengasse), ale název byl pokroucen, takže se ulice nazývala Ostruhová (Sporengasse). Současný název ulice je z roku 1895 a je pojmenována po českém spisovateli Janu Nerudovi, který zde strávil část života.

V 19. století vznikly odvážné plány na ozubenou elektrickou dráhu, bohužel plány se neuskutečnily. Přesto tady alespoň Omnibusy královského hlavního města Prahy zřídily první pražskou autobusovou linku, která zde jezdila v letech 1908-1909.

A kdo se chcete dozvědět více o zajímavé historii Nerudovy ulice, o bojích theatinů o Strahovskou bránu, o zajímavých osobnostech, které v ulici bydlely a projít se s námi z Malostranského náměstí Nerudovou ulicí až na Hradčanské náměstí, zvu Vás na Couráme se Nerudovou ulicí ve středu v podvečer.

Pasáž u Stýblů

Palác u Stýblů byl vybudován rodinou nakladatelů a knihkupců, kteří se v tomto domě usadili v 19. století. Architektonické řešení paláce je od architektů Ludvíka Kysely a Jana Jarolíma z let 1926-1929.

Moderní železobetonová stavba, která spojuje Václavské náměstí s Františkánskou zahradou plnila mnoho funkcí. Byly zde byty orientované do zahrady, kanceláře, restaurace, kavárny, obchody i kino. Pasáž je postavená na výšku dvou pater a v horní části je prosklená, takže návštěvníci kavárny i restaurace měli krásný výhled. V nejširší partii umístili kiosek, který je zde dodnes.

Nejznámnější bylo kino Alfa, které bylo schopno pojmout až tisíc lidí. Jako první v republice bylo kino v šedesátých letech vybaveno širokoúhlým formátem Cinema Scope. A v sedmdesátých letech přešlo kino na 70 mm formát a zvukový systém Dolby Stereo. Patřilo k nejmodernějším kinům. Bohužel skončilo svou činnost v roce 1994, stejně jako divadlo Semafor, které sídlilo v přístavbě.

A pokud Vás pasáže zajímají, přijďte se s námi courat po pasážích v neděli 23. června. Dozvíte se mnoho jiných zajímavostí.

Špitál sv. Antonína

Vedle vojenského kostela sv. Jana Nepomuckého v Kanovnické ulici stojí honosná stavba, která dnes slouží jako byty zaměstnanců Kanceláře prezidenta republiky, takže byste si ji ani nevšimli. Její historie je však velmi zajímavá.

Budova špitálu sv. Antonína byla založena už v roce 1370 arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. Byl vystavěn pro chudé kleriky z různých částí arcidiecéze. Špitál s kaplí sv. Alžběty byl stavěn čtyři roky a roku 1374 jej vysvětil samotný arcibiskup. Bohužel špitál byl vypálen husity a zanikl.

Po velkém požáru Malé Strany a Hradčan v roce 1541 se císaři starali o obnovu a tak došlo i na špitál sv. Antonína. Byl obnoven z fundace zemřelé královny Anny císařem Ferdinandem I. Renesančně upravený areál pak poničili Švédové. Finální barokní úprava špitálu i kaple sv. Alžběty jsou snad dílem Kiliána Ignáce Dientzenhofera, který byl autorem jak vedlejšího kostela, tak přilehlého kláštera voršilek. Byl určen pro chudé a práce neschopné občany. Bohužel již v roce 1748 byl špitál uzavřen a předán dělostřeleckému vojsku, které zde sídlilo až do 1. světové války. Následně získala prostory správa hradu, které slouží dodnes.

Špitál stál u brány Špitálské. Chcete vědět, kde brána stála a jaká byla její historie? Pojďte se s námi courat po Novém světě už tento pátek v podvečer a dozvíte se spoustu zajímavých informací z této nádherné části Hradčan.

Příběhy Pražského hradu

Už založení samotného Pražského hradu má velký příběh a to pověst o moudré kněžně Libuši a Přemyslovi Oráčovi ze Stadic, kteří spolu založili dynastii Přemyslovců. Samotná kněžna prý věštila: „Spatřuji hrad, který pověsti nebes se dotkne.“ Na základě její věštby byl Pražský hrad na hradčanském ostrohu založen. Tyto nejstarší pověsti a další již historické události sepsal ve 12. století Kosmas v Kronice české.

Příběhy o našem prvním svatém, sv. Václavovi a jeho babičce sv. Ludmile sepisovali legendisté. Ti popisovali zejména příkladný život samotných světců a zázraky, které se děly v jejich přítomnosti, takže tam mnoho historických faktů zmiňovanáno nebylo. Nejznámnější díla jsou Crescende Fide (Když vzrůstala víra) a Fuit in provincia Boemorum (Stalo se v zemi Čechů) a také Kristiánova legenda.

Následující mladší díla už vycházela z těchto starších děl a spisovatelé si příběhy rozvíjeli a přikrášlovali, vymýšleli nové, takže dnes po nich zůstaly krásné pohádkové příběhy, kterým říkáme pověsti. Mezi nejznámnější pověsti spojené s Pražským hradem jsou: O staviteli chrámu sv. Víta, O jediném suchozemském vodníkovi, O zvonění pro Karla IV. a také třeba O bílém zjevení v chrámu sv. Víta.

K těm nejmladším, již spíše mystickým dílům, patří povídky německého spisovatele žijícího v Praze Gustava Mayringa z počátku 20. století. Ten zmiňuje tzv. „Dům u poslední lucerny“, který se zjevuje na konci Zlaté uličky a nalézá se zde pověstný „práh“ do paralelní Prahy.

Přijďte s dětmi už tuto sobotu 15. června 2019 od 16,00 hodin na Courání po Pražském hradě – pro děti a rodiče a vyslechněte si některou z pověstí o chrámu sv. Víta nebo se s námi vydejte do tajemné Zlaté uličky, abychom našli pověstný „Dům u poslední lucerny“.

Prašná brána

O postavení Nové brány rozhodl král Vladislav II. Jagellonský, který v té době sídlil ve vedlejším Králově dvoře. Základní kámen byl položen roku 1475. Stavba byla financována z pokladny Starého Města pražského, protože král si rozhodl, ale měl obrovské výdaje s opravami Pražského hradu.

Stavitelem byl nejprve jmenován místní stavitel Václav, ale již roku 1478 přebírá stavbu stavebník a kameník Matěj Rejsek z Prostějova. Nová brána nahradila původní bránu sv. Ambrože, které si říkalo nejprve Horská, protože vedla na Kutnou Horu, později Odraná, kvůli jejímu smutnému stavu.

Přes Novou bránu měl vstupovat na území Starého Města pražského korunovační průvod českých králů, takže vlastně započínala slavnou Korunovační či Královskou cestu, která končila na Pražském hradě v chrámu sv. Víta.

Bohužel brána zůstala po přestěhování krále na Pražský hrad v roce 1484 nedokončená a od konce 17. století sloužila jako skladiště střelného prachu. Od té doby se nazývá Prašnou. Dnešní stav pochází z přestavby z 19. století pod taktovkou Josefa Mockera a je přestavěna v pseudogotickém stylu.

Kde stála původní brána sv. Ambrože? Jak se měšťané odvděčili králi za to, že museli stavbu financovat sami? Přijďte na courání po staroměstkém opevnění už tuto středu od 17,30 hodin a dozvíte mnoho dalších zajímavostí. Těším se na Vás.