Štítek: Nové Město

Na vyšehradském hřbitově se nachází hrobka Slavín. Má představovat český pantheon – společné místo odpočinku vynikajících českých osobností.

Stavbu inicioval vyšehradský probošt Mikuláš Karlach a financoval ji Petr Mikuláš Fischer, smíchovský starosta a velkoobchodník se dřevem. Ten ji následně věnoval do užívání spolku Svatobor. Architektem pomníku je Antonín Wiehl a stavba se stavěla v letech 1889-1893. Bohužel hrobka nebyla vhodná k pohřbívání, byla vlhká, takže Wiehl musel udělat ještě další úpravy. Výzdoba je z rukou sochaře Josefa Maudera. Na sarkofágu sedí socha Génia vlasti a po stranách Vlast truchlící a Vlast jásající. Bronzový kříž s ukřižovaným Ježíšem je prací sochaře Václava Levého. A protože došly peníze, krypta byla dokončena až ve 20. letech 20. století pod vedením Josefa Fanty, ale podle plánů Antonína Wiehla.

Nápis „Ač zemřeli, ještě mluví“ je mottem darovací listiny Petra Fischera.

Jako první v hrobce spočinulo v roce 1901 tělo Julia Zeyera a jako poslední sem byl uložen v roce 2013 Karel Höger. Je zde celkem 44 kobek. Ve 41 jsou umístění jednotlivci a ve dvou kobkách je 14 uren. Celkem je zde tedy pohřbeno 55 osobností a zbývá volná poslední kobka, kde lze umístit až osm uren. V tuto chvíli však spolek Svatobor nemá v úmyslu další pohřby do Slavína.

Vyšehradský hřbitov se Slavínem stojí za prohlídku. Není rozlehlý, takže jej můžete projít hezky křížem krážem. A kromě slavných osobností uložených na Slavíně, můžete navštívit hroby ostatních známých osobností, které zde odpočívají např. Waldemar Matuška, Vlasta Burian, Jan Neruda, Božena Němcová, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a mnoho dalších.

Prozatím se na vyšehradský hřbitov dostanete se mnou pouze na dětských prohlídkách, ale plánuji courání po Vyšehradě v odpoledních hodinách, abychom se spolu na hřbitov podívali a pověděli si další zajímavosti.

Bazalika sv. Petra a Pavla byla založena knížetem Vratislavem II. okolo roku 1070. Později byla ještě rozšířena knížetem Soběslavem. Velká přestavba v gotickém stylu proběhla za vlády Karla IV. ve 14. století. Po husitských válkách byl kostel poškozen a neudržovaný chátral, takže musel být opraven. V 16. století byla provedena rekonstrukce kostela v renesančním stylu podle plánů významného italského architekta působícího v Praze Ulrica Aostalliho de Salla.

Velká přestavba proběhla v 18. století, kdy byl kostel zbarokizován podle projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela a stavbu realizoval František Maxmilián Kaňka. Tehdy byla odstraněna gotická klenba a nahrazena kupolemi. Na novém zaklenutí se podílel i významný architekt Carlo Antonio Canevalle.

Kostel, tak jak jej známe dnes, získal pseudogotickou podobu díky architektovi Josefu Mockerovi. Přestavbu dokončil po jeho smrti architekt František Mikše, který vytvořil obě kostelní věže vysoké 58 metrů. Ve štítu kostela jsou sochy patronů sv. Petra a Pavla, dvou andělů a Krista uprostřed, které byly vytvořené podle návrhu Štěpána Zálešáka. Na fasádě také zaujmou mozaiky sv. Cyrila a Metoděje vytvořené podle návrhu akademického malíře Antonína Krisana společností Solerti z Mnichova.

O chrámu můžeme s klidem tvrdit, že stavba prošla všemi historickými styly – od románského, gotického, renesančního a barokního, aby ji nakonec byla vrácena gotická podoba. Tento významný církevní stánek získal v roce 2003 titul basilica minor a to přímo od papeže Jana Pavla II.

V bazilice je uchováván obraz Vyšehradské madony. Jaký příběh se s obrazem váže? Jaká další významná památka se zde ještě nachází? Pojďte se se mnou v sobotu 7. září projít večerním Vyšehradem a dozvíte se mnoho dalších zajímavostí, které jsou spojeny s touto krásnou skálou nad Vltavou.

Čtyři sochy od Josefa Václava Myslbeka, které původně zdobily domečky na vybírání mýta na Palackého mostě, dnes ohraničují oblast, kde se ještě do roku 1927 rozkládala velká budova zbrojnice. Stavba byla součástí konceptu Vyšehradu jako vojenské citadely. Jediný pozůstatek je vstupní brána na vyšehradskou akropoli, kterou tvoří dva portály zbrojnice spojené k sobě.

Zakázku na stavbu zbrojnice obdržel v únoru 1656 stavitel Santino de Bossi, který na kamenické práce najal kameníka Giovanniho Battistu Spinettiho. Vznikla jednopatrová stavba obdélníkového tvaru s vnitřním nádvořím a čtyřmi nárožními věžemi. Protože de Bossi nebyl schopen dodržet rozpočet a stavbu dokončit, převzal práce Carlo Lurago. Nicméně i ten na práce využil svého políra, který práci neodvedl v dostatečné kvalitě. Taktéž budova byla provizorně zastřešena šindelem a teprve o několik let později dostala novou střechu.

V roce 1911 byl zrušen status pevnosti a začaly se objevovat návrhy, co s uvedenou budovou. Dokonce se uvažovalo, že se zde udělá vojenské muzeum. Budova však připadla poštovnímu úřadu, který jej využíval až do roku 1927. V podvečer 10. ledna 1927 byl spatřen oheň, který se velmi rychle rozšířil po celé budově. Hasiči už pouze chránili vedlejší budovy, aby oheň nepřeskočil na kostel sv. Petra a Pavla. Budova celá shořela a zbytky byly odstraněny. Na místě budovy vznikl sad a do původních rohů budovy byly umístěny Myslbekovy sochy.

Jaké má budova zbrojnice pražské prvenství? Která z Myslbekových soch byla úplně zničená při bombardování? Toto i další zajímavosti se dozvíte na procházce Couráme se podvečerním Vyšehradem. Procházka se koná už v sobotu 7. září 2019 od 18,00 hodin.